Zbraně v CoD 2 eXtreme+ módu (Britové a Rusové)
Zbraně CoD 2 eXtreme+
Britská výzbroj
Sten (sten gun)
Navrženo: 1940 Velká Británie
Konstruktér: Harold Turpin a Reginald Shepherd
Výrobce: Royal Small Arms Factory
Počet vyrobených kusů: 3,75 mil. ks
Hmotnost: 3,26 kg
Délka: 756 mm, délka hlavně 196 mm
Ráže: 9 mm
Munice: 9 mm Luger
Kadence: cca 500 ran/min
Počáteční rychlost střely: 365 m/s
Dostřel:
Kapacita zásobníku: 32 nábojů
Popis: Název Sten je vlastně zkratkou slov Shepherd,Turpin a Enfield (město, kde samopaly vyráběla firma Royal Small Arms Factory).Britská armáda na začátku druhé světové války byla téměř bez samopalů, proto roku 1940 byla provedena velká objednávka amerického typu Thompson. Zároveň ve státním arzenálu v Enfieldu byla vyvíjena domácí konstrukce. Konstruktéři Reginald V. Shepperd a Harold J. Turpin vyvinuli jednoduchý a levný samopal s minimem obráběných součástí, při jehož výrobě se využívalo lisování a sváření. V roce 1941 byl přijat do výzbroje pod názvem Machine Carbine STEN Mk I.Sten byl navržen s co nejmenším počtem částí. Nejjednodušší verze měly 47 součástek. Zásobník, který měl kapacitu 32 nábojů, se zasouval do boku z levé strany. Používal pistolové střelivo 9 mm Luger.
Lee – Enfield (Lee-Enfield Mk.I) + Scoped Lee - Enfield
Navrženo: 1895 Velká Británie
Konstruktér: James Paris Lee
Výrobce: Royal Small Arms Factory
Počet vyrobených kusů:
Hmotnost: 4 kg
Délka: 1130 mm, délka hlavně 635 mm
Ráže: .303 (7,71mm)
Munice: .303 British
Kadence:
Počáteční rychlost střely:
Dostřel: 2,5 km max
Kapacita zásobníku: 10 nábojů
Popis: V roce 1895 byla puška Lee-Metford mírně upravena. Původní hlaveň se sedmi mělkými, oválnými drážkami byla nahrazena hlavní s pěti hlubšími, pravoúhlými drážkami a poněkud bylo změněno i hledí. V důsledku změny drážkování se změnil i smluvní rozměr ráže na 7,71 mm, náboj .303 British zůstal zachován. Vzniklá puška dostala název Lee-Enfield Mk.I. Vyráběla se rovněž karabina Lee-Enfield Mk.I o zkrácené délce.
V prosinci 1902 byl přijat nový zkrácený vzor, jednotný pro celou armádu - puška Lee-Enfield SMLE No. 1 Mk. I (SMLE = Short Magazine Lee-Enfield). Tato puška měla zařízení pro nabíjení zásobníku páskem, sektorové hledí s bočně posunovatelným zářezem určeným pro střelbu na vzdálenosti do 2000 yardů (1825 m). Kromě toho, stejně jako u předcházejících vzorů měla puška postranní sklopné dioptrické hledí pro střelbu na vzdálenosti od 1700 do 2800 yardů (1560-2550 m). Kapacita odnímatelného zásobníku byla 10 nábojů .303 British.
Pušky Lee-Enfield SMLE existovaly v několika nepříliš se lišících variantách. Například v roce 1907 zavedená puška SMLE No. 1 Mk. III měla změněné zařízení pro nabíjení páskem, které nyní získalo tvar oblouku. Od roku 1908 začaly být tímto zařízením vybavovány i starší pušky. Později vyrobené exempláře neměly postranní hledí.
Roku 1916 se objevil nejrozšířenější vzor pušky Lee-Enfield No.1 - SMLE No.1 Mk. III*. Tato modifikace nemá postranní dioptrické hledí, zářez hledí není bočně posunovatelný, nemá uzávěru zásobníku, úderníková matice je plochá se zářezy na bočních stěnách.
V roce 1922 se objevuje puška No. 1 Mk. V, koncem dvacátých let puška No. 1 Mk. VI a roku 1941 puška No. 4 Mk. I.
Nejrozšířenější varianta pušky No.4 - No. 4 Mk. I* používaná v letech druhé světové války se objevila roku 1942. U této pušky pažbení končí za chránítkem mušky a úsťová část vyčnívá dopředu na rozdíl od předcházejících variant, u kterých ústí hlavně nepřesahovalo předpažbí. Dioptrické hledí se součástkami vyrobenými převážně lisováním, plochá úderníková matice s bočními zářezy, neodnímatelná nábojová schránka.
M1 Garand
Popis této zbraně najdete mezi Americkými zbraněmi.
M 1897 Trench Gun
Popis této zbraně najdete mezi Americkými zbraněmi.
Thompson
Popis této zbraně najdete mezi Americkými zbraněmi.
Bren LMG
Navrženo: 1922 Československo
Konstruktér: Václav Holek
Výrobce: Zbrojovka Brno, Small Arms Factory v Enfieldu.
Počet vyrobených kusů:
Hmotnost: 10,2 kg
Délka: 1156 mm
Ráže: .303 nebo 7,62
Munice: .303 British a 7,62 x 51 Nato
Kadence: 500 ran/min
Počáteční rychlost střely: 800 m/s
Dostřel: 1,8 km (2000 yardů)
Kapacita zásobníku: 30 nábojů v zásobníku později i pás na 100 nábojů
Popis: Kulomet BREN vychází konstrukčně z předchozího úspěšného československého kulometu ZB vz. 26. Počátky vzniku lehkého kulometu jsou již ve 20. letech 20. století, kdy český konstruktér Václav Holek ze Zbrojovky Praga vytvořil prototyp této zbraně. Kulomet byl předveden na jaře roku 1922 a byl zaveden do výzbroje československé armády pod označením PRAGA vz. 24. Licenci zakoupila Zbrojovka Brno, která provedla dílčí úpravy a začala vyrábět lehký kulomet ZB vz. 26. Sériová výroba začala v roce 1927 a armáda převzala celkem 34 550 ks. Díky kvalitě se začaly kulomety vyvážet a docházelo k prodejům licence. Jednou z nich byla licence do Velké Británie, kde na základě žádosti britského ministerstva války vznikl ZGB 33, který byl zkonstruovaný pro anglické střelivo ráže 7,7 mm.
Anglická armáda již na počátku 20. let začala hledat náhradu z dosud používaný lehký kulomet amerického původu Lewis. V prosinci 1922 proběhly první srovnávací zkoušky dostupných kulometů amerických, dánských i francouzských, ale žádný nevyhověl přísným požadavkům zkušební komise. V roce 1930 byl zakoupen od Zbrojovky Brno vzorkový kulomet ZB vz. 27 s příslušenstvím a tato zbraň úspěšně prošla zkouškami v říjnu téhož roku.
Kulomet ZB vz. 27 byl vyroben v československé ráži 7,92 mm Mauser, proto anglické úřady požadovaly přepracování zbraně na jejich 7,7 (.303 British). V červnu 1931 byl testován upravený kulomet, avšak projevily se zde některé závady vyplývající z odlišné konstrukce anglického střeliva (nadměrné zanášení plynového mechanizmu). V létě 1932 se s upraveným vzorkem ZB vz. 30 vypravil do Anglie sám konstruktér Václav Holek a po konzultacích s anglickými odborníky provedl některé úpravy k zlepšení činnosti zbraně. V říjnu 1932 v Brně začali pracovat na konstrukci vylepšeného typu ZGB vz. 33, který byl úspěšně předveden anglické komisi a v květnu 1933 dodáno prvních 10 kusů do Velké Británie.
Po úspěšných zkouškách byla zakoupena licence a kulomet se začal vyrábět ve státní zbrojovce Small Arms Factory v Enfieldu. Ten byl pojmenován jako BREN, což jsou počáteční názvy Brna a Enfieldu. Během války byla výroba zahájena i v zemích Britského společenství - v Kanadě, Indii a Austrálii
Lehký kulomet Bren se stal standardní výzbrojí britských vojsk, používal ho i německý Wehrmacht, který jej zavedl do výzbroje jako MG. 26 a MG. 30 - jednalo se o kořist v Československu a v Jugoslávii. Lehký kulomet byl ve výzbroji pěchotních jednotek, opevněných objektů i obrněných vozidel (např. Bren Carrier)..
Během války vzniklo několi obměn a vývoj pokračoval i po roce 1945, kdy došlo k jeho úpravám. V zemích východního bloku se jednalo o překonstruování na sovětský náboj 7,62 x 39 mm, v zemích NATO byl roku 1958 BREN upraven pro standardní náboj 7,62 x 51 mm NATO a zaveden jako typ L4 LMG.
Konstrukčně vycházel kulomet BREN ze známého typu lehkého kulometu ZB vz. 26, respektive z jeho zdokonalené varianty ZB vz. 27. Byla to samočinná zbraň pracující na principu tlaku plynů odebíraných ze střední části hlavně kanálkem s regulovatelným průřezem. Prachové plyny působily na plynový válec umístěný v pouzdru pod hlavní, který byl spojen s mechanizmem závěru a zajišťoval jeho odemčení, vyhození prázdné nábojnice a natažení závěru do zadní polohy. Vratná pružina pak hnala závěr dopředu a po zasunutí nového náboje ze zásobníku do nábojové komory a uzamčení závěru došlo k dalšímu výstřelu.
Hlaveň byla chlazená vzduchem a vyměnitelná, k čemuž pomáhalo držadlo v její střední části. Spoušťový mechanizmus umožňoval střelbu jednotlivými ranami i dávkou. Zásobování náboji probíhalo ze segmentového zásobníku na 30 nábojů, umístěného na horní ploše pouzdra závěru. Mířidla byla tvořena pevnou muškou a dioptrickým hledím, které bylo u základního typu Mk.I stavitelné pomocí bubínkového mechanismu, u pozdějších typů bylo jednodušší sklopné rámečkové. Mířidla byla vyosena doleva, kvůli zásobníku vyčnívajícímu nahoru. Možnost upevnění protiletadlových mířidel.
Zbraň byla vybavena sklopnou dvojnožkou. Kulomet mohl být rovněž uchycen na trojnohý podstavec.
Bazooka
Popis této zbraně najdete mezi Americkými zbraněmi.
30 Cal.
Popis této zbraně najdete mezi Americkými zbraněmi.
Flamethrower
Popis této zbraně najdete mezi Americkými zbraněmi.
Ruská výzbroj
PPS 42 (Sudajev PPS)
Navrženo: 1942 SSSR
Konstruktér: Alexej Sudajev
Výrobce:
Počet vyrobených kusů: cca 2 mil. ks
Hmotnost: 3,36 kg
Délka: 820 mm, délka hlavně 272 mm
Ráže: 7,62 mm
Munice: 7,62 x 25 TT
Kadence: 500-600 ran/min
Počáteční rychlost střely: 490 m/s
Dostřel:
Kapacita zásobníku: 35 nábojů
Popis: Sudajev PPS byl sovětský samopal konstruktéra Alexeje Sudajeva. Byl určen zejména jako výzbroj výsadkových a tankových jednotek, kde měl nahradit méně skladný a těžší samopal Špagin PPŠ-41. Vyráběl se i v letech po druhé světové válce a byl používán v mnoha zemích světa.
Tato materiálově nenáročná zbraň se začala vyrábět roku 1942 v primitivních podmínkách obklíčeného Leningradu pod označením Sudajev PPS-42. Tato verze byla vyrobena pouze v menším počtu kusů a v létě roku 1943 byla nahrazena vylepšeným typem Sudajev vzor 43 (PPS-43). Jen do konce roku 1943 bylo vyrobeno přes 46 tisíc kusů. Výroba byla zaváděna i jinde v SSSR a do konce války bylo vyrobeno okolo 2 milionů kusů.
Téměř celý samopal Sudajev byl zhotoven z kovu. V porovnání s předchozím samopalem Špagin PPŠ-41 je lehčí, kompaktnější a lépe ovladatelný. Spotřeba materiálu byla oproti modelu PPŠ dvakrát menší a třikrát se snížil čas potřebný k výrobě jednoho kusu. Ve velké míře je u tohoto typu využito technologie lisování a svařování. Vrchní část těla, plášť hlavně a úsťová brzda jsou vylisovány z jednoho plátu kovu. Do střední části je vložen blok oceli, do něhož je zalisována hlaveň. Vývrt hlavně je pro zvýšení životnosti chromován. Přední část pláště hlavně je opatřena kulatými otvory zlepšujícími chlazení zbraně. Sklopná ramenní opěrka je připevněna na zadní části pouzdra závěru. Pistolová rukojeť byla vyrobena u prvních kusů ze dřeva, později byla vyráběna z černého plastu. Velmi jednoduché hledí ze dvou různě vysokých plátků se zářezy je určeno pro střelbu na vzdálenosti do 100 m a do 200 m. Páčka pojistky je umístěna před jazýčkem spouště. Segmentový schránkový zásobník pojmul 35 nábojů. Spoušťové ústrojí umožňuje pouze střelbu dávkou. Poměrně nevelká rychlost střelby (500-600 ran/min) místo 700-900 ran/min u PPŠ-41 umožňovala po získání cviku střílet jednotlivými ranami.
Mosin-Nagant + Scoped Mosin-Nagant
Navrženo: 1891 SSSR
Konstruktér: Sergej Mosin a Léon Nagant
Výrobce:
Počet vyrobených kusů: cca 37 mil. ks
Hmotnost: 4 kg
Délka: 1232 mm, délka hlavně 729 mm
Ráže: 7,62 mm
Munice: 7,62 x 54R
Kadence: 15 ran/min
Počáteční rychlost střely: 865m/s
Dostřel: 2000 m max
Kapacita zásobníku: 5 nábojů
Popis:Oficiální označení pro Mosin-Nagant znělo v té době Trechlinějnaja Vintovka Obrazca 1891 Goda - Tříčárková puška vzor 1891 (Tříčárková je označení pro ráži - jedna čárka je 0,1 palce, 3 čárky jsou 0,3 palce, tedy 7,62 mm). Jako první vyrobila 500 000 těchto zbraní francouzská zbrojovka Manufacture d Armes de Chatellerault. Ruské továrny nabraly dech až v roce 1893, kdy ve tříletém období vyrobily více než 1,4 milionu těchto pušek. Tyto pušky se osvědčily v první světové válce, kdy Rusko dodalo Srbsku 120 000 pušek vzoru 1891.
Od roku 1907 se začaly vyrábět karabiny s hlavní zkrácenou na 510 mm (karabina Mosin-Nagant vzor 1907). V roce 1910 proběhla první modernizace pušek a karabin Mosin-Nagant (puška vzor 1891/10 a karabina vzor 1910). Hlavní změnou bylo zavedení nového rámečku hledí pro střelbu náboji se zahrocenou špičkou střely, které měly poněkud odlišné balistické vlastnosti. Lišil se od staršího typu prohnutým tvarem.
Roku 1922 bylo rozhodnuto, že do výzbroje Rudé armády bude přijata pouze dragounská varianta pušky Mosin jako jednotná puška. V roce 1930 puška Mosin-Nagant vzor 1891 prošla omlazovací kůrou, ze které vzešly zbraně známé pod názvem vzor 1891/30 nebo vzor 1891/1930. Byla zjednodušena technologie výroby. Stupňovité rámečkové hledí s několika zářezy a se stupnicí v krocích bylo nahrazeno novějším sektorovým s metrickou stupnicí. Změněn byl tvar mušky, objevilo se chránítko mušky (napřed na tuleji bodáku, později na základně mušky). Dřívější uzavřené objímky pažby byly nahrazeny dělenými odpruženými. Původní hranaté pouzdro závěru změněno na okrouhlé, zádržka nábojů v zásobníku spojená s vyhazovačem byla nyní vyráběna ze dvou součástek.
Od roku 1931 byla zavedena odstřelovačská puška Mosin 1891/30 s optickým hledním, dolů ohnutým držadlem závěru, menšími výrobními tolerancemi a kvalitnějším zpracováním vývrtu hlavně. Používal se zaměřovací dalekohled typu PE zvětšující 4x nebo typ PU zvětšující 3,5x. Výroba započala roku 1932,kdy bylo zhotoveno pouze 749 ks a postupně vzrůstala. Roku 1938 bylo například vyrobeno už 19.545 ks odstřelovačských pušek Mosin. Protože se odstřelovačská varianta samonabíjecí pušky SVT-40 příliš neosvědčila, odstřelovačská puška Mosin zůstala ve výzbroji po celou druhou světovou válku až do 60. let, kdy byla konečně nahrazena odstřelovačskou puškou SVD.
Ze staršího modelu vzor 1907 vznikla roku 1938 karabina Mosin-Nagant vzor 1938 určená pro jezdectvo, spojaře a specialisty. Od ní byla v roce 1944 odvozena karabina vzor 1944 (lišila se pouze sklopným bodákem podél hlavně). Karabina vzor 1944 měla tvořit standardní výzbroj pěchoty a spolu s jejím zavedením do používání byla ukončena výroba dřívější pušky M 1891/30.
Tokarev SVT-40
Navrženo: 1938 SSSR
Konstruktér: Fjodor Tokarev
Výrobce: Zbrojovky v Tule a Iževsku
Počet vyrobených kusů: cca 2 mil. ks
Hmotnost: 3,85 kg
Délka: 1226 mm, délka hlavně 625 mm
Ráže: 7,62 mm
Munice: 7,62 x 54 mm R
Kadence:
Počáteční rychlost střely: 830 m/s
Dostřel: 1,5 km max
Kapacita zásobníku: 10 nábojů
Popis: Sověti byli mezi prvními, kdo se pokusili o vývoj samonabíjecí pušky. První taková automatická puška AVS-36 se však moc dobře neosvědčila, a proto se začal hledat její nástupce. Stala se jí samonabíjecí puška SVT-38 (Samozarjadnaja vintovka Tokareva, 1938 - samonabíjecí puška Tokarevova, 1938) od konstruktéra Fjodora Tokareva.
Zavedení zbraně předcházela soutěž konstruktérů Tokareva (SVT-38) a Simonova (zdokonalená AVS-36) Pušky se během soutěže zdály rovnocenné, vítězství Tokareva napomohla jeho osobní známost se Stalinem (Simonova Stalin neznal).
Samonabíjecí puška SVT-38 pracovala na stejném principu odběru prachových plynů z hlavně, jako její předchůdce AVS-36. Plynový násadec je umístěn v přední části hlavně. Odběr prachových plynů z hlavně je vybaven regulátorem s několika různými průměry kanálků. Na plynovém násadci je nasazena pohyblivá plynová trubice s dvoudílnou pístnicí. Na její zadní kratší části je navlečena šroubová pružina zajišťující návrat pístu do přední polohy. Mechanizmus byl zjednodušen, uzamykání probíhá vykývnutím závěru prostřednictvím dvou uzamykacích ozubů umístěných v zadní části závorníku. V horní části nosiče závorníku je lůžko pro vratný systém tvořený dvěma vratnými pružinami. Odnímací dvouřadový zásobník má kapacitu celkem 10 nábojů. Spoušťové ústrojí je poměrně jednoduché. Sestává z kladívka, záchytu kladívka, spouště a automatické spouště. Manuální pojistka umístěná v zadní části prostoru lučíku blokuje při zajištění pohyb spouště. Automatická pojistka umožňuje vypuštění kladívka jen v případě, že je závěr uzamčen.
Část pušek SVT-38 a SVT-40 byla vybavena dalekohledem a používala se jako odstřelovačská puška.
· SVT-38 - první verze
· SVT-40 - robustnější verze SVT-38, nejpočetnější
· odstřelovačská puška SVT-40 - SVT-40 s puškohledem PU (čtyřnásobné zvětšení)
· AVT-40 - (Avtomatičeskaja vintovka Tokareva, 1940 - automatická puška Tokareva, 1940) Automatická puška na základě SVT-40. Mohla střílet jak jednotlivými ranami, tak dávkou. Výroba zahájená v květnu 1942 probíhala pouze v omezeném rozsahu.
· SKT-40 - (Samozarjadnij karabin Tokareva, 1940 - samonabíjecí karabina Tokarevova, 1940) Samonabíjecí karabina (zkrácená verze SVT-40). Zbraní typu AVT-40 a SKT-40 nebylo vyrobeno mnoho, protože se neosvědčily.
M1897 Trench Gun
Popis této zbraně najdete mezi Americkými zbraněmi.
PPSH (PPŠ-41 Špagin)
Navrženo: 1940 SSSR
Konstruktér: G.S.Špagin
Výrobce:
Počet vyrobených kusů: cca 5 mil. ks
Hmotnost: 5,4 s bubnovým zásobníkem
Délka: 840 mm, délka hlavně 265 mm
Ráže: 7,62 mm
Munice: 7,62 x 25 Tokarev
Kadence: cca 900 ran/min
Počáteční rychlost střely: 430 m/s
Dostřel: cca 750 m
Kapacita zásobníku: bubnový zásobník 71 nábojů nebo schránkový zásobník 35 nábojů
Popis: Samopal PPŠ-41 se vzhledově se podobal svým předchůdcům PPD, šlo ale o zcela jinou konstrukci. Jeho výroba probíhala nejen ve zbrojovkách, ale i v mnoha dříve civilních závodech. Měl pouzdro závěru spojené s pláštěm hlavně, masivní neuzamčený závěr s pojistkou na napínací páce, přepínač způsobu střelby před jazýčkem spouště. Původní varianta měla stavitelné klapkové hledí s maximální hlední dálkou 1000 metrů, což byl ze strany konstruktéra optimismus hraničící s nedostatkem soudnosti (uvedená hodnota je cca 5x větší, než činí reálný dosah mířené palby ze samopalu na pistolový náboj). Většina zbraní však obdržela jednoduché překlápěcí hledí, určené pro střelbu do 200 m.
Plášť vpředu přesahující hlaveň je šikmo seříznut a uzavřen ocelovou destičkou s otvorem pro průlet střel (otvor má průměr 11 mm, kdežto střely cca. 7,8 mm) Úsťová část pláště má tři výřezy (dva boční a jeden horní). Tyto otvory slouží jako kompenzátor a brzda zpětného rázu, kdy při výstřelu tlačí prachové plyny unikající z vývrtu hlavně zbraň zároveň dopředu a dolů.
PPŠ-41 rozhodně nebyl dokonalou zbraní. Vrchní část pouzdra závěru, lisovaná z jednoho plátu kovu společně s pláštěm hlavně, měla po čase tendenci se deformovat a ohýbat v důsledku namáhání rázy vznikajícími při střelbě. Vratný systém závěru byl opatřen fíbrovým nárazníkem, uloženým v zadní části pouzdra, který se dost rychle opotřebovával. Ruští vojáci však v pro ně typické improvizaci tento problém řešili tím, že si v polních podmínkách vyráběli jinak nedostatkové náhradní nárazníky z tvrdého dřeva.
Bubnový zásobník používaný u prvních výrobních sérií měl sice značnou kapacitu, ale nevynikal žádnou zvláštní spolehlivostí. Zádržky při podávání byly nejčastější u prvních a posledních 10 nábojů v zásobníku. Navíc byl těžký a nedal se doplňovat náboji, dokud nebyl úplně vyprázdněn - při otevření bubnu totiž napnutá pružina podávacího mechanismu vymrštila zbylé náboje ze zásobníku a rozházela je po okolí. Kromě toho vyprazdňování zásobníku při střelbě dosti zásadním způsobem měnilo těžiště zbraně. Zavedení jednoduššího, spolehlivějšího a lehčího zásobníku segmentového tvaru s kapacitou 35 nábojů bylo tedy zcela logickým řešením.
Dokonce i v podmínkách uspěchané válečné výroby si všechny PPŠ-41 podržely charakteristickou vymoženost ruských vojenských zbraní: tvrdě chromovaný vývrt hlavně. Použitý náboj 7,62 Tokarev vytváří při výstřelu v hlavni značné teploty a tlaky. Vrstva tvrdochromu omezovala erozi (vypalování) materiálu hlavně a krom toho bránila korozi vývrtu v důsledku používání nábojových zápalek na bázi třaskavé rtuti (ruská armáda zřejmě tyto zápalky upřednostňuje dodnes, neboť v extrémně nízkých teplotách vykazují vyšší spolehlivost zážehu než zápalky s moderní netoxickou složí). Při výrobě prvních sérií samopalů údajně dokonce došlo na využití hlavní starých vyřazených vojenských pušek Mosin-Nagant 1891, když byly rozřezány napůl a každá tak poskytla hlaveň pro dva samopaly PPŠ.
Ohromující byla kadence – neuvěřitelných 900 ran za minutu, další jeho výhodou byla jeho nenáročná údržba. Obsluhu PPŠ-41 zvládali i vystresovaní, promrzlí a zcela nedostatečně vycvičení branci bez technického (nebo vůbec jakéhokoli) vzdělání.
Bazooka
Popis této zbraně najdete mezi Americkými zbraněmi.
30 Cal.
Popis této zbraně najdete mezi Americkými zbraněmi.
Flamethrower
Popis této zbraně najdete mezi Americkými zbraněmi.